Glamdring a Orkrist

V době dlouhého míru před Nirnaeth Arnoediad přikázal Turgon, pán Skrytého města, přednímu z Gondolinských kovářů, aby vykoval pár mečů, jeden pro Krále samotného, druhý pro toho, koho bude Turgon pokládat za nejudatnějšího elfa v celém Skrytém království. Kovář učinil, jak mu bylo poručeno, a vykoval dvě mocné čepele, při jejichž výrobě využil všeho svého umění a znalostí. A Král nechal vyhlásit, že onen velký meč dostane ten z jeho lidu, rodu nízkého či vznešeného, který se prokáže být vynikající nad jiné v Gondolinu, ať už v boji, válečné lsti anebo v radě anebo v čemkoli, co pomůže udržet údolí Tumladen v skrytu před neusínajícíma očima a neúnavnou, záštiplnou myslí Morgotha. Turgon sám si vzal Glamdring, Vrahomlat, a stále jej nosil u pasu na znamení, že je vždy hotov bránit město, tak jako všichni Gondolodrim v té době nejistého míru. Svému lidu nabídl Orkrist, Skřetodrv. V blízkosti skřetů či jiných tvorů se zlým záměrem obě čepele zářily chladným modrým světlem, ale po mnoho let se k nim nedostal žádný nepřítel natolik blízko, aby probudil skrytý oheň. Po mnoho let také nikdo nevznesl nárok na Orkrist, poněvadž Turgon se domníval, že ještě nenadešel čas, aby byl tento meč tasen z pochvy. Mnoho dlouhých let Skřetodrv klidně spočíval ve své pochvě, zavěšený párem dlouhých bílých šňůr z vysoké klenby Turgonovy velké síně, kde visel přímo nad královským trůnem jako neustálá připomínka hrozby odhalení a útoku Morgothových služebníků, visící nad královstvím. Pak jednou Maeglin, syn Eolův, pravil Turgonovi: "Můj pane, ona čepel, cena, po které všechen tvůj lid prahne, ještě nebyla nikomu předána, ačkoli v tomto městě jsou mnozí, kdo ve tvé službě prokázali velkou odvahu. Proč je tomu tak?" "Protože si to Král tak přeje," odvětil Turgon chladně. "Zajisté, můj pane, ale meč by měl zdobit pás některého ze tvých kapitánů, ne tu viset jako lampa ze stropu tvé síně! Nemohl bych si jej vyžádat já, Maeglin, syn tvé sestry, nejsou-li tu jiní toho hodni?" "Nemáš snad Anquirel, meč svého otce, pevnější nade všechny ve Středozemi krom jediného? Jakou jinou zbraň by sis měl přát?" odpověděl Turgon přísně a Maeglin zmlkl ve strachu, že by mohl Turgona pohněvat. Na toto odmítnutí však nezapomněl a čas od času vzhlížel k Orkristu, jenž se pro něj stal symbolem jeho nesplnitelné touhy po manželském svazku s Královou dcerou a po království jejího otce. Když byla nakonec ztracena bitva, kterou si poté všichni Eldar připomínali jako Nirnaeth Arnoediad, Gondolodrim a všichni, kdo se k nim mohli připojit, uprchli z bojiště a nakonec se znaveně vrátili do Gondolinu, Skrytého města. Činy Húrina a Huora a mužů z Dor-Lóminu, vykonané toho dne, jsou zaznamenány jinde a díky jejich chrabrosti zůstal Gondolin utajen, neboť řadami toho sveřepého oddílu se služebníci Morgothovi nemohli probít, aniž prve zničili vše, co jim stálo v cestě. A tak se gondolinská armáda, vyčerpaná a ve zmatku smíšená se žalostnými zbytky Fingonova lidu, vrátila do Skrytého města, aniž bylo jeho umístění prozrazeno nepříteli. Tak nakonec proběhla pátá a poslední Bitva dlouhé Války o silmarily, a ačkoli mnoho krásného a vznešeného ve Středozemi bylo ztraceno, Gondolin dosud stál. Poté, co byli zranění ošetřeni a všichni nabrali nových sil, uspořádal Turgon velkou hostinu a tam si všechen jeho lid připomenul padlé. Prolévalo se mnoho slz a zpívalo mnoho žalozpěvů za ty, již byli ztraceni, avšak všichni se také radovali ze své svobody a udatnosti Gondolodrim. Mnozí tam byli odměněni za své činy na bitevním poli a naposled předvolal Turgon před svůj trůn Glorfindela z domu Zlatého květu a Ectheliona od Fontány, dva z předních královských velitelů, kteří se v bitvě ukázali být nejzdatnějšími z celého gondolinského voje. Oba se svými rytíři kryli křídla ustupující armády před početnými hordami Morgothova vojska, které posedla touha po krvi, když si uvědomily, že jejich poslední nepřátelé před nimi ustupují.

Král se nejprve obrátil ke Glorfindelovi a pravil: "Zde je Orkrist, Skřetodrv, který sis nyní svými činy vysloužil." "Můj pane," poděkoval úklonou Glorfindel. Pak se Turgon obrátil k Ecthelionovi a řekl: "Tobě dávám Glamdring, Vrahomlat, Královský meč," a k úžasu shromážděných si odpjal pás a podal svůj meč Ecthelionovi. "To ne, můj pane!" vykřikl Ecthelion a klesl na koleno. "Můj meč patří tobě, ne tvůj mně!" Ale Turgon zvolna zavrtěl hlavou a řekl: "Vysloužil sis tento meč svými činy na bitevním poli a jsi jej hoden více než já." Ecthelion opět začal odporovat, ale Turgon promluvil pánovitým hlasem, který zněl jako kroky Osudu: "Ať je to třeba nejlepší čepel v Gondolinu, já ti ji neodepřu, neboť sám už meč nikdy potřebovat nebudu - takovou mám alespoň předtuchu. Před vámi oběma však vidím vznešený Osud a oba budete potřebovat dobrou zbraň, ale soudím, Ecthelione, že ty ji budeš potřebovat více, a tak ti dávám lepší meč." Pak se obrátil ke Glorfindelovi, řka: Ačkoli tvou odměnou je Skřetodrv, on a jeho druh budou drvit víc než pouhé skřety." Ecthelion tedy konečně přijal nabídnutou zbraň a hluboce se uklonil.

Následující léta ve Středozemi byla ta nejtemnější od prvního východu Měsíce a návratu Noldor, a ačkoli Beleriand zaplavili Morgothovi služebníci, díky bdělosti orlů a dovednosti dávných Noldor zůstalo Skryté město utajeno. Jediný z elfů i smrtelníků, kdo v té době vstoupil do města bez královského svolení, byl Tuor, syn Huorův, a to jen díky svému původu a Osudu, jenž na něj vložil Ulmo. Turgonova temná předtucha se ukázala pravdivou a během několika krátkých let byl Gondolin zrazen samotným dědicem království. Mnozí později usuzovali, že zradu Maeglinovi ulehčila nenávist k Tuorovi a touha po jeho ženě Idril, která byla Maeglinovou vlastní sestřenicí. O velkých činech vykonaných při obraně Skrytého města proti nepříteli se vypráví jinde, avšak největší mezi nimi byly činy Ectheliona a Glorfindela, neboť na samotném nádvoří Krále bojoval Ecthelion s Gothmogem, Pánem balrogů. Vrahomlat mu byl toho dne velmi užitečný a poté, co Ecthelion z posledních sil zabil svého lítého protivníka, hodil meč svým druhům s příkazem, aby jej dobře střežili, neboť jeho sudba se naplnila, ačkoli tvář mu zářila slávou jeho velkého vítězství. Ale posléze město dobyla Morgothova armáda a Tuor a Idril spolu se všemi, které se podařilo shromáždit, uprchli tajnou chodbou. Naneštěstí je po cestě k tajnému průsmyku, který je měl dovést do bezpečí v kraji za údolím Tumladen, napadl oddíl skřetů vedený balrogem, jedním z Gothmogovy stráže. Zle by boj pro uprchlíky dopadl, kdyby se nebyl zachránil ze zkázy města Glorfindel, náčelník domu Zlatého květu - jeho meči Skřetodrvu se nemohl postavit žádný skřet.

Meč

V odpověď na balrogův řev Glorfindel vykročil a tasil svou zbraň, a ta jasně žhnula radostí z boje. V tom okamžiku přiběhl ke Glorfindelovi Ecthelionův panoš a přinesl Glamdring, který svítil jako plamen na výsměch Gothmogovi, Pánu balrogů, jehož zahubil. "Vezmi si tento meč, pane, neboť byl zhoubou velitele tohoto ohavného démona a nikdo z té rasy nemůže porazit toho, kdo jej třímá." Ale Glorfindel se pochmurně zasmál a odpověděl: "Ne, Glamdring toho vykonal na jeden den dostatek a jeho dvojče se mu nyní musí hledět vyrovnat - teď totiž vidím, že pro mne a můj meč nastala chvíle, předpovězená mým pánem!" a s těmi slovy hlasitě zvolal: "Za Ectheliona od Fontány, nechť jsou mé činy pamatovány tak dlouho jako jeho!" A s tím se na něj balrog vrhl. Bojovali dlouho a pokaždé, když balroga srazil, skřeti se třásli a křičeli hrůzou a zoufalstvím a nejeden se s nářkem dal na útěk. Konečně Orkrist dopadl a rozpoltil démonovi hlavu a gondolinští hlasitě zajásali, ale Glorfindel vykřikl: "Dokázal jsem to, dokázal! Vyrovnal jsem se Ecthelionovi, ale teď se můj Osud naplnil." Při těch slovech se chopil svého protivníka a jeho duch opustil jeho pozemskou schránku, jak on i jeho sok přepadli přes okraj srázu a zmizeli v propasti dole - ale na samém kraji útesu ležel Orkrist, planoucí rozkoší ze zabití balroga. Když skřeti viděli pád svého kapitána spolu s nepřítelem, zůstali nerozhodně stát, ale pak se vrátili mnozí, kteří se prve dali na útěk - z povzdálí totiž pozorovali bitku a viděli, že jejich nepřátelé jsou početně slabší a mnozí z nich jsou raněni, a tak se vrhli do boje. Všechno by ještě skončilo špatně, nebýt včasného příletu orlů, kteří střežili Vysoký průsmyk. Ti rozprášili skřety a naprosto je rozdrtili, zatímco uprchlíci z Gondolinuu vedení Tuorem unikli. Glamdring ani Orkrist však nebyly zapomenuty a zbylí Gondolodrim je poté pečlivě opatrovali a velice si jich cenili, neboť jim připomínaly sličný Gondolin a vždy byly velkou výhodou proti nepřátelům.

Při pádu města bylo zachráněno mnoho dalších proslulých zbraní: Tuorova velká sekera Dramborleg a Maegkalluin - dlouhý nůž vyrobený na Turgonův příkaz pro Tuora jako doplněk k sekeře. Vykoval ho tentýž kovář, který vyrobil Glamdring a Orkrist a stejně jako ony nůž zářil v přítomnosti nepřítele modrým svitem. Často planul bleděmodře v blízkosti Maeglina, a tak ho Tuor v takových případech měl vždycky v pochvě, aby nevyvolával u Králova dědice ještě hlubší zášť - ale divil se tomu stále více a tím spíše se měl před podivínským bratrancem své ženy napozoru. Po několika letech v sirionských Přístavech dal Tuor Maegkalluin svému synu Eärendilovi, a protože ten byl ještě chlapec, nůž mu sloužil jako krátký meč. Eärendil ho neustále nosil i v dospělosti, krom doby, kterou trávil na moři. Věděl totiž, že tam je před Morgothovými služebníky v bezpečí, protože ti se všichni vodě vyhýbali. Maegkalluin se často vyskytoval v blízkosti Elwinžina silmarilu, neboť po odchodu jeho rodičů byl Eärendil Pánem Přístavů a Elwing Paní. Ve světle silmarilu pak vnitřní oheň meče nabýval na síle. Pak synové Feänorovi napadli Přístavy, a ačkoli Tuorova sekera byla zachráněna a dlouho s úctou přechovávána v Númenoru, na Glamdring, Orkrist ani Maegkalluin nebylo ve zmatku vzpomenuto a všechny by byly ztraceny při pádu Beleriandu, kdyby jim nebyla určena další role při odvíjení Osudu Ardy. Do opuštěných trosek Přístavů přišla tlupa loupežníků, snad služebníků Angbandu anebo prostě psanců v těch těžkých časech, a ti pobrali mnoho cenností ponechaných tam při spěšném odchodu a přešli s nimi přes Ered Luin do Eriadoru, aby se vyhnuli válce na severu. Tam se nakonec usadili v nějaké jeskyni či starobylé tvrzi v Obrovištích a mnoho let okrádali tamější lid, dokud poslední z nich nezestárl a nezemřel. To doupě pak mělo i jiné obyvatele, některé horší, jiné lepší, ale žádný se mečů nedotkl, protože elfí kouzla vyřčená při jejich výrobě zabraňovala, aby se jich dotkla zločinná ruka - takovou by popálily. Někteří se také pokoušeli vyjmout skvostné drahokamy z jílců, ale ty se díky zručnosti kovářského mistra a vazným kouzlům utkaným kolem nich nedaly uvolnit: zasadil je totiž Enerdhil, tvůrce starobylého Elessaru. Tak tam ležely po dva dlouhé věky světa, dokud je kolem roku 2900 Třetího věku nenašli zlobři, kteří buď zahnali jejich "majitele" anebo našli tvrz opuštěnou, a za cenu velké bolesti a strachu je přenesli do vlastního temného doupěte. Roku 2941, po šesti tisíciletích, meče opět spatřily denní světlo, když zlobry proměnil v kámen čaroděj doprovázející družinu na slavné výpravě k Ereboru. Glamdring se dostal do rukou Gandalfovi, a to bylo dobře, neboť takto se nejlepší čepel dostala k tomu, kdo měl nejvíce potřebovat dobrou zbraň. Thorin Pavéza si ponechal Orkrist a Bilbo Pytlík, hobit z Kraje, si vzal Maegkalluin, který pro něj byl totéž, co pro Eärendila - krátký meč. Glamdring a Orkrist ukázali Elrondovi Půlelfovi a ten ozřejmil jejich jména a původ, ale Maegkalluin neviděl, protože ho měl Bilbo ukrytý pod kabátcem, a tak zbraň dostala od Bilba jméno Žihadlo. Kdyby Elrond Maegkalluin uviděl, asi by ho podle mlhavých dětských vzpomínek rozpoznal jako zbraň svého otce, a protože měl ve svém domě velké rodinné dědictví, vyžadoval by ho od Bilba a způsobil tak do budoucna mnoho zla. Nakonec to totiž byla moc Maegkalluinu, která napomohla zdárnému završení výpravy k Ereboru, a o mnoho let později zachránila Froda, Toho, který nesl Prsten, před obrovským pavoukem Odulou. Žádná jiná čepel by tedy nemohla zasadit Odule hlubší ránu, neboť záře Galadrieliny lahvičky, vzatá od Eärendilovy hvězdy, která zase pocházela z Elwinžina silmarilu, probudila v meči jeho dávnou moc a posílila ji vzpomínkami na Elwing se silmarilem a jeho pána, sličného Eärendila. Po Bilbově odchodu z Kraje zůstávalo Žihadlo celá léta pod střechou Posledního domáckého domu, ale věděl-li Elrond o jeho původu, nesnažil se na něj vznášet nárok. Orkrist se opět stal Skřetodrvem a v rukou Thorina Pavézy sehrál nemalou úlohu při útěku družiny trpaslíků ze skřetích chodeb v Mlžných horách. Po Thorinově smrti byl uložen na jeho hrob u kořenů Osamělé hory a od té doby vždy varoval ereborské trpaslíky před napadením. Ve válce o Prsten se Glamdringu či jeho pánu Gandalfovi nemohl nikdo postavit. Vrcholná zkouška pro něj nadešla, když se střetl s Dúrinovou zhoubou v dolech Morie, kde balroga zahubil a jeho meč roztříštil. Balrog byl sice zhoubou Dúrina, ale Glamdring byl zase zhoubou balrogů, a jakkoli byl morijský postrach mocný, jeho pán Gothmog, zabitý před třemi dlouhými věky, býval mocnější a strašnější. Po válce o Prsten dal Gandalf před svých odchodem za moře Glamdring Aragornovi, Králi znovusjednoceného království, a řekl mu: "Ve Středozemi byla tato zbraň vykována, a ve Středozemi ať také zůstane, neboť tam, kam teď odcházím, ji potřebovat nebudu." A požádal Aragorna, aby ji předal svému Správci Faramirovi, protože meč, který nosívali všichni dědici Správců v nepřerušené linii, se zlomil, když zahynul Boromir, nejstarší syn Vládnoucího správce. Od té doby pak Glamdring nosil vždy nejstarší syn Správce.


Zpět na Tolkienovy elfové